Ležela jsem na posteli a hlavou vysela dolů. Nudila jsem se. Pohlédla jsem na stolek, který byl zavalen spousty a spousty papírů, knih a sešitů. Vstala jsem, spíše jsem spadla z postele. Přišla ke stolu a začala se prohrabávat a hledat něco nad čím bych se zabavila. Moc jsem toho nenašla. Povzdechla jsem si a odfoukla patku z očí. Narazila jsem na staré fotoalbum. Bylo opravdu přeplněné. Ironie! Pohlédla jsem z okna. Venku bylo sychravo, stále pršelo. Vrátila jsem se zpět k posteli. Čapla polštářek, usadila se a začala zírat na kalendář s koťátky. Čas běžel a já měla dojem, že se nejspíše unudím k smrti. Pohrávala jsem si s prameny vlasů. Pozorovala jsem Pixieho, mého kocourka, jak si hraje s malou plyšovou hračkou. Chtěla jsem se zvednou a dojít si pro hrnek s horkou čokoládou a v tu ránu na mne zavolal otec. ,,Dio? Pojď prosím dolů."
Vyplazila jsem se z pokoje, sešla ,skoro sletěla schody a zaběhla do tátovi pracovny.
,,Jo, jsem zde" řekla jsem rychle a s houpavým postojem.
Pohlédl na mne a sundal si brýle ,,Potřebuji aby jsi skočila k paní Freyové a předala jí tyto desky?"
,,Ale jistě, teď?" Odpověděla jsem tázavě.
,,Jo, a prosím rychle!" řekl s výrazem ,znáš se!´
Popadla jsem desky a šla se obléct. Nahodila jsem na sebe kabát, conversky a čapla jsem deštník.
Otevřela jsem dveře a zabručela si ,,Uhgrr… vysílat mě do takového počasí by měli zakázat!"
Přešla jsem přes přechod a trochu mi tam uklouzla noha. Hloupé přechody! Ty by měli v dešti taky zakázat! Protočila jsem oči a šla dál. Myslela jsem, že někde přimrznu. Nebo minimálně odnese proud vody! Ještě že ty desky byli z plastu! Myslím že by to ty papíry nesli jen těžko. Dorazila jsem před dům Freyovích. Byl to obrovský dům s velkou zahradou. Došla jsem k brance. No brance? Byla to brána jako do pekel! Dobře přehnané přirovnání. Zazvonila jsem. Rozhlédla se kolem sebe a čekala. Po chvíli se brána otevřela a já vešla dovnitř. Chtěla jsem zaklepat ale někdo mě předběhl a otevřel.
Vyplazila jsem se z pokoje, sešla ,skoro sletěla schody a zaběhla do tátovi pracovny.
,,Jo, jsem zde" řekla jsem rychle a s houpavým postojem.
Pohlédl na mne a sundal si brýle ,,Potřebuji aby jsi skočila k paní Freyové a předala jí tyto desky?"
,,Ale jistě, teď?" Odpověděla jsem tázavě.
,,Jo, a prosím rychle!" řekl s výrazem ,znáš se!´
Popadla jsem desky a šla se obléct. Nahodila jsem na sebe kabát, conversky a čapla jsem deštník.
Otevřela jsem dveře a zabručela si ,,Uhgrr… vysílat mě do takového počasí by měli zakázat!"
Přešla jsem přes přechod a trochu mi tam uklouzla noha. Hloupé přechody! Ty by měli v dešti taky zakázat! Protočila jsem oči a šla dál. Myslela jsem, že někde přimrznu. Nebo minimálně odnese proud vody! Ještě že ty desky byli z plastu! Myslím že by to ty papíry nesli jen těžko. Dorazila jsem před dům Freyovích. Byl to obrovský dům s velkou zahradou. Došla jsem k brance. No brance? Byla to brána jako do pekel! Dobře přehnané přirovnání. Zazvonila jsem. Rozhlédla se kolem sebe a čekala. Po chvíli se brána otevřela a já vešla dovnitř. Chtěla jsem zaklepat ale někdo mě předběhl a otevřel.
,,Do.." Odkašlal jsem si ,,Dobrý den, jste paní Freyová?"
,,Ano. Co potřebuješ?" Mávla rukou ve smyslu ,pojď dál´ a já vešla. Porazila mě vůně dřeva a ohně. Bylo tam teplo a útulno. Přede mnou bylo velké schodiště. Nejspíše z mramoru. Zábradlí bylo ze dřeva a zdobené bylo zlatými květy. Všude bylo mnoho květin a působilo to tak luxusně a bezpečně.
,,Toto vám posílá můj otec, John Lies." Podala jsem ji ty zmoklé desky. Bože!
,,Dobře, vyřiď mu, že má ještě 4dny a pak končí." Řekla trochu přísnějším hlasem.
Pouze jsem přikývla a tvářila se vážně. Jako vím, o co jde. Doopravdy jsem neměla ani tušení o čem to mluví. Vydala jsem se zpět do toho deště. Pršelo vážně hodně! Byla hustá mlha. Foukal vítr a déšť se mi vrhal do očí. Přivřela jsem je a dala si před oči ruce. Nic jsme neviděla a narazila do pouliční lampy. Byla to šupa. Ještě že tam nikdo kromě mě nebyl. Tedy alespoň si to myslím. Nikoho jsem neviděla. Pravda. Neviděla jsem skoro ani sama sebe. Byla jsem promrzlá na kost. Nejspíše s otřesem mozku!! Před sebou jsem zahlédla náš dům. Nikdy jsem ho neviděla radši než-li teď. Přiběhla jsem ke dveřím.
Běžela jsem, co jen to šlo! Byla jsem od dveří sotva 3 metry a trvalo mi to snad 5minut! Konečně jsem se dostala dovnitř. Zabouchla jsem a ztrhala ze sebe mokré kusy oblečení. Zaběhla jsem do tátovi pracovny
,,Tati,ta paní ti vzkazuje že máš 4. Vlastně 3. Ne 4dny a pak končíš." Vyhrkla jsem ze sebe a odběhla do svého pokoje. Odhodila mokrou mikinu přes židli a zabarikádovala se ve své koupelně. Napustila si horkou vany se spousty a spousty pěny. Rozčesala si mokré vlasy, které mi vítr zacuchal. Jsem ráda, že je nemám dlouhé. To by to dopadlo! Když se vana napustila, zalezla jsem si do ní a jen relaxovala. Slyšela jsem hrát fireflies od Owlcity. Zvonil mi mobil, ale já to jen ignorovala. Zadržela jsem dech a ponořila hlavu pod vodu. Stále jsem slyšela vyzvánět mobil. Sakra!
Kdo to proboha je? Tak jsem tedy vylezla z vany. Čapla župan a šla do pokoje. Ten kdo volá je vytrvalí. Byla to Keith.
,,No kde jsi?!" Zahulákala na mě a já měla pocit že by explodoval ušní bubínek!
,,V pokoji. Kde bych měla být?" Řekla jsem zmateně.
,,Jerry. Párty. Oslava! Nic ti to neříká?
,,Sakra,to snad ne! Zatraceně. Jsem tam za 40minut!" vyhrkla jsem ze sebe a z nevědomky se tahala za vlasy.
Vyfénovala jsem si vlasy, udělala řasenku, a začala si vybírat oblečení. Čapla jsem roztrhané černé punčochy. Fialovou, károvanou, dlouhou košili.A kotníkové, kožené botky. Pohlédla jsem na sebe rychle do zrcadla a vyběhla z domu. Páni, přestalo pršet. No nemám štěstí? Ještě že Jerry nebydlí daleko.
,,No kde jsi?!" Zahulákala na mě a já měla pocit že by explodoval ušní bubínek!
,,V pokoji. Kde bych měla být?" Řekla jsem zmateně.
,,Jerry. Párty. Oslava! Nic ti to neříká?
,,Sakra,to snad ne! Zatraceně. Jsem tam za 40minut!" vyhrkla jsem ze sebe a z nevědomky se tahala za vlasy.
Vyfénovala jsem si vlasy, udělala řasenku, a začala si vybírat oblečení. Čapla jsem roztrhané černé punčochy. Fialovou, károvanou, dlouhou košili.A kotníkové, kožené botky. Pohlédla jsem na sebe rychle do zrcadla a vyběhla z domu. Páni, přestalo pršet. No nemám štěstí? Ještě že Jerry nebydlí daleko.












Píšeš moc pěkně :)